Opravdu nemusíš. Chápu tě, naši se rozvedli, když mi bylo 11, otec despota, nakonec mámu i napadl, vyhrožoval, že když ho opustí, ublíží nám dětem (společným). Vztah jsem k němu vesměs nikdy žádný neměla, žádné společné zážitky, blbnutí, nic. Po rozvodu platil malé alimenty a tím to skončilo.

Přesto mi hodně dlouho, v podstatě 20 let, trvalo, než jsem si v sobě srovnala svůj postoj k němu. Hlavně v pubertě, chyběl mi prostě táta, i když po téhle konkrétní osobě jsem teda netoužila. Potom v dospělosti mě právě často napadlo, jak se asi zachovám, až mi jednou zaklepe na dveře, že je starý a nemocný. Jestli bych mu dokázala přibouchnout ty dveře před nosem. Dneska jsem celkem srovnaná a myslím, že bych do toho nešla, i když něco jinýho je hypotetická úvaha a realita. Nicméně opravdu nic nemusíš, to jen ten slušný člověk v tobě pořád nechápe, jak on to mohl udělat.