Každý má na výchovu dětí svůj vlastní názor. Některé věci jsou ale podle mě už dost přes čáru. Mám dceru, které by temperament mohl závidět i kdekterý kluk - raubíř. Nedávno měla 3. Je ten, typ, který když něco chce, nepomáhají žádné argumenty a vysvětlování. Mám vyzkoušeno, že jakékoliv násilí vnímá v takouvou chvíli jako křivdu, pláče ještě víc a celý den je pak v háji. Proto spíš vždy popřemýšlím, jak to udělat jinak - bez agrese.
Moje sestra ( děti 14 a 18) tvrdí, že její děti by si nikdy nedovolily se takto chovat... A jak toho docílila? "Zamkla jsem je na záchodě a hotovo."
"Ale ona by tam řvala ještě víc."
"Nevadí, to mě nezajímalo."
"Ale ona by klidně řvala i hodinu..."
"Klidně, to mi bylo naprosto jedno. Prostě byli zavření tak dlouho, dokud nepřestali."

A já se ptám: Není tohle náhodou docela drzost, chtít po mně, abych takto "vychvávala" své dítě? Jsem úplně blbá, nezodpovědná a vychovávám z dcery rozmazleného spratka, nebo je zavírání plačícího dítěte na hodinu a víc už tak "trochu" týrání?