Je to tak. A nakonec klíčem ke správné výchově je stejně asi hlavně láska. Duševně normální milující rodič dítě netýral ani v dobách, kdy platilo: "škoda rány, která padne vedle". A děti to cítily, i přes občasný výprask. A člověku, který dítě nemiluje, příručky o výchově ani kurzy RaR nepomůžou (kdyby se o ně náhodou zajímal). Dnešní doba je možná jiná v tom, že se nepovažuje za samozřemou ta silně autotitářská výchova běžná v minulosti. A na dnešní děti by asi taková výchova ani neplatila. Ale to podstatné je snad stále stejné, láska rodičů k dětem a dětí k rodičům.