Já mám pocit, že pro některé dítě může být to, že se před ním matka zavře (v pokoji, wc, koupelně, to je fuk) úplně stejně traumatizující jako kdyby bylo zavřené samo. To dítě vnímá to, že matka je mimo dosah, že na ní nemůže a může mít pocit, že "není". Jako kdyby odešla. To by ta matka musela skrz dveře pořád mluvit, aby jí dítě slyšelo. Jenže když se dítě vzteká tak stejně neposlouchá.

Moje dítě patřilo k těm, které nešlo nechat v pokoji, protože za mnou běželo. Držet kliku dveří, to mi připadalo na stejný úrovni jako zamknout a to bych považovala za týrání. Takže já ho "násilím" posadila na zem a držela ho dokud měl snahu vstát a furt jsem mlela, jestli zůstane sedět dokud se bude vztekat. Nakonec (když vnitřně přijal moji fyzickou převahu) to mezi řvaním slíbil a já mohla odejít. Do minuty pak přišel, že už se nevzteká.

Mezi wc, koupelnou a pokojem nevidím rozdíl, pokud se tam svítí, není zamčeno a je to podáno tak, že to je místo na uklidnění (ne na strašení jako třeba sklep).