Mně to teda líto je dodnes (6,5 roku od stěhování). Líbilo se mi, že má dcera stejnou adresu narození jako trvalé bydliště. Dům, ve kterém se to událo, je teď přestavěný a místo naší ložnice jsou tam tuším kanceláře (nový majitel udělal z části rodinného domu sídlo své firmy).
Byla jsem se tam podívat asi 3x, slzy neroním, ale smutno mi z toho je.
Naši "porodní židli" s naší "poporodní postelí" stále máme, a hlavně mám svého "porodního manžela".
Ze zrakových vjemů mám nejvíc zafixovaný
přehoz přes postel , pamatuju si, jak jsem se jednu chvíli upřeně dívala na ty slony, a ten taky dosud máme a používáme. Je to takový porodní fetišismus.