Dcera byla útěkářka. Začala někdy v roce a kousek v podobné situaci - vteřinu jsem věnovala pozornost její sestře, a od té doby mě přes všechnu mou pozornost a snahu nachytala ještě několikrát a na šílených místech. Obvykle jsem ji našla, já sama zpocená, ochraptělá a šílící, někde náramně spokojenou - pro ni byl vždycky svět naprosto přátelské místo, nikdy se nesháněla po nás ;).
Dneska se tomu směju, tehdy se divím, že jsem z toho nedostala žaludeční vředy.
Na ruku propiskou telefonní číslo a přesilu dospělejch, kdykoli jdete někam, kde je takováhle věc pravděpodobná - jediný, co u nás fungovalo. Trvalo to tak do dvou a půl, pak toho nechala, ze dne na den.