Jaani, on toho nemá víc, nejen charakter, ale o tom to není, nehodlám si ho brát ani s ním žít, dokonce už po něm nechci ani tu formu vztahu, jakou jsme měli dřív, tj. alespoň nějaké zdání exkluzivity. On je pro mě taky dobyté území, měly to být jen mechtle, klidně to tu na férovku přiznám, prostě v té jedné věci mi vyhovuje víc než všichni ostatní, nemůžu si pomoct, jen jsem si naivně myslela, že budou i tehdy, kdy budu chtít já, ne jen když se to bude hodit jemu, zatímco já bych se měla přizpůsobovat a čekat. Samozřejmě že ho nemůžu nutit, ani nenutím, jen kdyby aspoň dokázal na rovinu a včas říct - tehdy ano, tehdy ne, byla bych celkem v pohodě, ale ty jeho nejednoznačné, nerozhodné či vyhýbavé odpovědi mě deptají. Už jsem zapomněla na jeho pasivně-agresivní poruchu osobnosti. Prostě s ním žádné dohody neplatí, to by možná považoval za nátlak, je nevyzpytatelný, křehčí než ženská, musí se s ním opatrně jak s prvničkou, všechno ho rozhodí, prudší povahy než já by ho zabily. Ale tohle všechno já jsem nechtěla řešit, stačily by ty mechtle, vždyť kolika chlapům by tenhle typ vztahu vyhovoval... Ne, my do toho musíme zase míchat plno kravin okolo. No a paradoxní je, že jinde, když to začne sklouzávat jen k té matraci, mi to nevyhovuje a cítím se zanedbávaná. Achjo, asi je chyba u mě, vypadá to, že nevím, co chci...
Omlouvám se za upřímný výlev, snad jsem nikoho nepohoršila.