nešla bych, omluvila bych se tomu "nejdůležitějšímu" pozůstalému (partnerovi/dítěti zemřelého) a poslala bych kytku a kondolenci.

nešla jsem na pohřeb svého nejmilejšího dědy - hodně se mi věnoval když jsem byla malá (no vlastně tak od 3 do 13ti let jsem milovala jeho dílnu a on zase to že tam s ním někdo je ochotný být zalezlý ) a vůbec byl hodně prima. Nemohla jsem mu jít na pohřeb protože jsem byla v 9 měsíci, vpodstatě mi to i můj vlastní táta skoro zakázal (nechtěl abych se tím nějak víc stresovala a dojímala). Pobrečela jsem si doma. Když jsem se dozvěděla že umřel, byl na nebi takový zvláštní úkaz, říká se tomu "boží oko" - kdy paprsky jdu skrz mraky - a tak to beru jako znamení že "mě vidí" a můžu s ním v myšlenkách "pobýt", a to bez ohledu zda jsem mu byla nebo nebyla na pohřbu.
Co si myslí rodina nevím, neptala jsem se, ale počítám že to pochopili nebo mi aspoň nijak nedali najevo že si myslí něco špatného - hlavní pro mě byla babička, s tou jsem mluvila proč nepůjdu a ta se nezlobila. U ostatních by mi to bylo snad i fuk co si myslí.