Víš, já bych to na jednu stranu taky ráda věděla, ale šťourat se v minulých životech si netroufám. Je dost případů, kdy to nadělalo pěknou paseku a škody na psychice.

Ale doopravdy si myslím, že tole není normální - ty tanečky a to, jak on z toho vyleze jako vítěz.
A když se pak sotva ploužím v depresi z toho, co se stalo, tak on to nebere tak, že mi ublížil, ale jako další důkaz "mé špatnosti".

Teprve za nějakou dobu, když se psychicky seberu a začnu se tvářit neutrálně, pro něj je to - "konečně přestala blbnout" a začíná být postupně spokojen.

Že jsem byla totálně psychicky sejmutá, to bylo příčinou mého stavu, tak tuhle verzi odmítá.

Skutečně - tohle se snad ani nedá vysvětlit někomu, kdo to nezažil - neměl podobného partnera a sám není v duchu nastaven jako citlivější jedinec - jako my dvě.
Nějaká uřvaná pavlačová madam z toho určitě několik dní depresí nemá.
Ale já si vždycky říkám - "bože to jsou perspektivy do budoucna, to nemá řešení, ale nemůžu s tím vůbec nic dělat, odchod není možný, vysvětlit mu to taky ne, to se bude pořád opakovat" - a tyhle myšlenky mě do těch depresí spolehlivě uvrhnou

Nejhorší je, když je člověk poctivý blbec. Já jsem si kolikrát říkala, když je mrazivo - ty bláho, já být trochu odvázanější žena, tak si najdu milence, citově se vyrealizuju tam, tam získám něžnosti, pocit emocionálního příjetí a když bych to dokázala tajit, tak partner by byl ještě asi spokojený, protože jeho bych brala s nadhledem, asi by se mě tak nedotýkalo, že mi tohle dělá člověk, který by měl být nejbližší.
Bohužel na to nemám z hlediska morálky, ani nervy. A zase - on to ví.

Další valná část jeho sebejistoty vychází z toho, že si myslí, nebo si namlouvá, nebo se spíš snaží namluvit mě, že "nikdo jiný by s takovou semetrikou nevydržel".

Víš, Mirko, ale jednu věcí dneska už vím - ten kdo skutečně je - semetrika nebo blázen - ten se nějakými nařčeními partnera rozhodně netrápí, mávne nad tím rukou.

Máme třeba sousedku, kterou jsem víckrát slyšela jednat a byl to styl rozhvoru z Mrazíka - macecha a dědeček: Mlčíš, dědku! Už mlčím babičko!

to je tak smutný, když člověk není ve skutečnosti žádná metrnice /plus jiné nectnosti/ ale je tak neustále cejchován, jen proto, že má jiný názor a dá ho třeba najevo