Souhlasím s tím, co už bylo napsáno - stereotyp, blbý věk dětí, marnost praní, úklidu a vaření....
Měla bych jednu zásadní radu - platí to i pro práci, ale zejména pro rodinu:
Nečekej, že to, co děláš, někdo ocení! Dělej jen tolik, abys ty byla se sebou spokojená a dělalo ti to aspoň nějakou radost. Něco z těch nutností se dá přesunout na manžela (čištění zubů?) nebo minimalizovat řev vhodnou motivací. Třeba když vaříš, proč dětem nepustit pohádku,aby byl chvíli klid (anebo nevařit, spokojit se s chlebem, salátem...)....
Ženy mívají tendenci se obětovat a pak čekají vděk - uvědom si ale, že to je tvoje volba - dětem je to šum a fuk, je zajímá právě to, že na ně řveš a táta ne (kdo z nás snese, když se na něj doma řve a je často peskován?). Manželovi je to teprve fuk - on tě do toho přece nenutí! Vděční ti budou právě, když budeš hodná a milá
Když celý den děláš, co tě nebaví, není divu, že jsi podrážděná a máš nervy na pochodu.
Takže za mě: změnit přístup a nečekat ocenění, zařadit nějaké oživení každý den, co tě vyloženě nebaví, o to se s někým poděl nebo nějak ošul a hlavně - trochu buď sobecká, mysli i na sebe - jak nebude hlídání? Peníze nejsou všechno, jednou týdně může manžel na 2 hoďky pohlídat vlastní děti.
Neboj, bude jenom líp.