Nečetl jsem všechny příspěvky ale rád přidám svůj názor a zkušenosti.
Rád bych předem upozornil, že je mi teprve 24 a nemám se svatbou mnoho zkušeností a sám nevím jestli se vůbec někdy chci ženit. Vím že je to můj subjektivní pohled na svět a vím že jsem zrovna v tomto období hodně zaujatý proti ženění ale i tak.

Vyrůstal jsem v Praze jako syn v manželství, které se zdálo být funkční. Moje mamka ovšem dostala rakovinu a táta začal mít problémy s alkoholem. Když se mamka vrátila po léčbě domů, táta už s alkoholem nepřestal a tak došlo k rozvodu. Na jednu stranu chápu, že mě toho mamka chtěla uchránit ale zase na druhou, kdo jiný měl tátovi v těžké chvíli pomoct než ona, tak jako pomohl on jí.

Každopádně začal rozvod, tahání o děti, (o majetek ani moc ne to proběhlo v klidu.) Pak jsme se odstěhovali a táta po čase zemřel na leukémii. Takže manželství, které mělo být vzorem do mého života skončilo definitivně. Bohužel v mém okolí nevydrželo mnoho manželství. Zatím už jen dvě fungují. Všichni se rozváděli, tahali se o děti, ženy vysoudili z mužů co se dalo a v nedávné době se rozpadlo i jedno manželství, které mi bylo vždy vzorem pro to abych se oženil. Po 15ti letech manželství vhodného pro předlohu ideální rodiny se manželka zbláznila do jiného a na popud "lásky" (podle mne jen biochemické reakce, která nám řekne, je-li partner vhodný pro zplození potomstva, nikoli jestli bude vztah s ním k něčemu dobrý) zničila kompletní rodinu a ač se s exmanželem v klidu dohodnula o movitém majetku, na příspěvcích ho stáhla z kůže natolik, že nevydělává snad na nic jiného a nemůže dětem ani v klidu něco koupit aby mohl zaplatit alimenty.
Nic méně ze začátku se její nový vztah jevil jako slibný. Ač dívat se na dva lidi středního věku, jak po sobě na veřejnosti lezou jako dva puberťáci nebylo nic hezkého, všichni jsme jim to přáli a doufali že budou šťastní. On prohlásil že se pro ní rozvede, ona se rozvedla a jeho žena ale rozvod odmítá a dělá jen problémy. Za žádnou cenu se nechce rozvést. Takže jedna rodina byla rozbita s výsledkem toho, že "chemie" pominula a on prohlásil že dáma, která kvuli němu rozbila vzorovou rodinu, kterou jí okolí zavidělo, je podvodnice a ---- (výraz veřejně nepublikovatelný).

Další dáme z mého okolí také jen rozbíjí jeden vztah za druhým a dohnala to tak daleko, že její syn se s ní soudí. (nebudu konkrétní)

V negativních příkladech bych mohl pokračovat dál, protože jsem jimi obklopen od malička a stále jich přibývá.

Nic méně z pozitivních -
Manželství našeho zvukaře není sice ideální (ač je to jeden z nejhodnějších lidí, které znám je to i veliký cholerik a nebýt svaté trpělivosti jeho ženy už by také dávno krachlo) je ovšem jedním z mých vzorů proč se oženit.

Druhé manželství, které je mi pozitivním příkladem je náš rehabilitační masér. Hraji s kapelou na místních plesech a pravidelně ho vídávám jak tančí se svou ženou. Jsou spolu myslím 20 let a tak krásně jako se na sebe dívají oni, to se jentak nevidí. Zamilovaní puberťáci jim mohou závidět. Vztah tak vyrovnaný a na venek krásný se jen tak nevidí. Tolik krásy v jejich pohledu, tolik kultivovanosti a noblesy, respektu a úcty jednoho k druhému jsem snad ještě neviděl.

No neviděl, viděl.... u mého dědečka s babičkou, kterým je oběma kolem 80ti let.
Babička je sice nevlastní, ale nikoho jiného jsem vedle dědy nepoznal. Je to tak milující a dobrosrdečná žena, jakou dnes snad již nenajdete. Miluji jí snad víc než vlastní babičku už jen proto, jak přijala mě za vnuka a nikdy bych na ní nedal dopustit. I ke mě se občas chovala nepříjemně ale s odstupem času vidím že vždy férově a spravedlivě. Za všch okolností a ve všech životních situacích to byli děda s babičkou o koho jsem se mohl opřít.
Snad nejkrásnější zážitek v životě se mi přihodil díky nim. Jednou jsme něco dělali na chalupě a hrálo rádio. Samozřejmě dechovky A najednou začala hrát nějaká pomalá písnička a děda jen tak, vzal babičku od kuchyně a začal s ní tančit po zahradě. Jak se ti dva po tolika letech co jsou spolu na sebe dívali nikdy nezapomenu. Ale nejsou svoji. Nikdy se nevzali a posledních cca 30 let jsou spolu jak se říká "na psí knížku".

Takže z mého subjektivního pohledu:

1.Jen dvě manželství která jsem zatím poznal a zatím fungují.
2.Děda s babičkou jsou přímým důkazem toho jak krásně spolu mohou dva lidé žít a nemít na sebe "papír" že jsou svoji. Jsou spolu dobrovolně a protože chtějí. Ne proto, že na to mají razítko.
3. Rozpadající se "ideální" rodiny, kvuli náhlému chemickému vzplanutí zvanému "láska". To nehodlám riskovat i když jim to fungovalo 15 let.

Ať už on nebo ona, kdo se do někoho zblázní a uteče za ním od rodiny. Tak proč ten druhý má mít ještě víc problémů? Jeho povinností je postarat se o děti a ne doplácet na to co provedl jeho partner/ka.

Můj dobrý přítel má velmi dobře prosperující firmu, čítající cca 200 kamionů atd. Vyloženě se bojí oženit, protože si nikdy není jistý proč si ho dáma chce vzít.

Další kamarád setrvává v manželství jen proto, že prostě nemá finance na to aby se mohl rozvést . Zruinovalo by ho to. Zadlužil se, postavil dům atd. Mají malé děcko a žena lítá po nocích.

Pro mne PROZATÍM manželství znamená víc potencionálního nebezpečí než něčeho pozitivního. Proto se nehodlám ženit, mimo případ, že založím rodinu a moje zaměstnání bude tak riskantní že bych mohl poměrně rychle zemřít. V případě mé smrti chci svou družku a případné děti zabezpečit ale to doufám jde ošetřit i jinak než manželstvím.

PS: Pokud vás to zajímá, tak nejsem člověk, který by takto mluvil po vlastním rozpadlém vztahu s přítelkyní. Mám šťastný vztah, svou přítelkyni jsem napřed poznal jako kamarádku, bez chemického vzplanutí a dřív jsem velmi detailně poznal její osobnost než to, jak vypadá ve sprše. A jsem moc rád že její nádhernou osobnost znám bez toho, aby byla zamilovaná do mě a pokoušela se mi za každou cenu zalíbit. Zrovna tak zná ona mě a co se mě týče, moc jí miluji a i když není jisté jestli to tak bude, jsem si jistý tím, že bych s ní chtěl prožít celý život a dát jí vše dobré co ve mě je. Ale ... aktuálně jsem toho názoru... ani tak se s ní nehodlám oženit.