Stále miluji ženatého muže. Už 9 let. Mezitím jsem měla přítele, 1 dítě, musela jsem ho vyhodit, protože neměl peníze a byl na mě občas hrubý (po alkoholu). Pak spoustu nových známostí, otěhotněla jsem, tento "přítel" se k těhotenství postavil jako zbabělec. Přestala jsem se s ním stýkat a druhé dítě si nechala.

ŽM mám už 9 let, ale s přestávkami. Vypadalo to asi tak. Určitou dobu jsme se stýkali. Pak se přestal ozývat, já zkusila najít někoho jiného, ale nefungovalo to. Potkala jsem opět ŽM, neodolali jsme a zase se začali stýkat. Pak znovu nebyl čas, našla jsem někoho jiného, nevyšlo to... Zase jsme se potkali. A tak pořád dokola.

Když jsem s ŽM, oba si vyznáváme lásku, je nám skvěle, rozumíme si, máme skvělý sex, nikdo není jako on. Má (asi) jen jednu chybu. Je ženatý a zatím se nepotřebuje rozvést, s manželkou má celkem normální, možná stereotypní vztah, žádný závažný důvod rozbíjet rodinu. Jen si tolik nerozumí, jak by chtěl, má ji jistě rád, ale nemiluje a v sexu s ní to není ono.

ŽM se dokážu schoulit do náruče, mazlit se s ním, důvěřuju mu, dokáže mě chválit a povzbuzovat, dodává mi pozitivní energii. Toto se mi s nikým jiným nedaří.
Poslední rok mám opět novou známost, ale už půl roku vím, že to není ono, nic nefunguje, není mi s ním dobře, jen tomu dávám čas... Před půl rokem jsem začala trpět úzkostí z nespokojenosti, strachu z budoucnosti a stresu při péči o děti. Vyhledala jsem lékaře i psychologa a řeším to, cítím se se sebou spokojená a s přítelem se chci rozejít.

Do toho jem opět potkala ŽM, je to pořád stejně silné, je to chemie i porozumění zároveň.
Chci taky prožívat kousek štěstí a lásky, i když ho někomu "kradu".
Vím, že v tomto případě se těžko radí, lehko odsuzuje "milenku".
Chtěla bych si popovídat, rozebrat to, vyměnit zkušenosti. Moralistky nepište! Vím, že to není správné, ale moc mě to k němu táhne.