Přidat odpověď
upřímnou soustrast. Můj táta zemřel letos v dubnu, také náhle a nečekaně, ačkoli jsme věděli, že je nemocný, ale tohle si nikdo nepřipouštěl. Zatím jsem přesvěčená že se s tím vyrovnat nelze, bolí to stále, ale člověk má naštěstí spoustu důvodů proč musí fungovat. Jen ty večery, kdy mám konečně klid jsou těžké. Co mi pomáhá, je o svých pocitech mluvit s někěým, kdo to zažil a občas zabrousím na Dlouho cestu, kde si pročítám příběhy jiných, ale to je takové trochu sebetrýznění. No a nosím u sebe tátovu fotku a mám pocit, že se na nás pořád dívá, a věřím, že je se svými rodiči a přáteli tam, kde je líp.
Předchozí