Přidat odpověď
jak už tady holky psaly, jen čas.
Moje máma umírala dlouho, na rakovinu, starala jsem se o ni a měla jsem čas si to v sobě zpracovat. Ale tchán umřel na infarkt, náhle, bylo mu 56. Měla jsem ho strašně ráda - byl pro mě vlastně táta, svého jsem nikdy neměla. Taky jsem myslela, že to nepřežiju. Navíc jsem nemohla ani chtít na manželovi, aby mě utěšoval - jemu umřel otec, a musel v té chvíli podpírat hlavně svoji mámu. Věř mi ale, že čas tu bolest otupí, i když tu a tam nějaká vzpomínka bodne dodneška, a to už je to sedmnáct let.
Hodně sil!
Předchozí