ahoj. můj nevlastní táta má podobnou poruchu, je taky ze spektra schizofrenie, prý se jí říká parafrenie. Přišlo se na to tak, že slyšel hlasy, které mu říkaly co má a nemá dělat, vyhrožovaly mu smrtí vnuků za neposlušnost a tak. Trvalo to rok, než se v hrůze někomu svěřil. Následovala několikaměsíční hospitalizace a od té doby je na lécích, už nastálo, myslím tak patnáct let. Ale: zvykl si na to, má ke své psychiatričce hezký vztah, dycky s ní vtipkuje a ona s ním, a prostě v životě normálně funguje - maluje, vyřezává, chodí s maminkou po horách, mají chatu... Kdybych nevěděla, co mu je, řeknu si jenom, že je malinko "ujetý", nic víc. Máme ho všichni upřímně rádi a vnoučata ho zbožňují. Prostě tímhle příspěvkem chci říct - dá se s tím žít, žít kvalitně. Je to taky o disciplíně (prášky nevynechávat a zůstávat aktivní). Brát doživotně prášky není sice úplně standardní, ale když by to nešlo změnit.... Někdo je bere na alergie, někdo na štítnou žlázu, já jsem se taky musela smířit s tím, že bez AD nejsem schopná dlouhodobě normálně spát... život už je takový, že většině lidí přidělí nějaký ten problém. Držím palce.