Přidat odpověď
Nello - je mi to tak líto. Bolí to, moc to bolí.
Je děsivý vědět, že život jednoho člověka je vlastně "nic". Ty cítíš neskutečný smutek, určitě celá vaše rodina. A přitom vyjdeš ven na ulici - a nic. Svět se točí dál, lidi chodí do rpáce, smějou se. Sluníčko svítí, auta jezdí. Jak kdyby se nic nestalo. A při tom se stalo!!
Určitě bude líp. Čas dokáže neskutečný věci.
Ale to, na co (podle mě) teď bys měla myslet nejvíc je to, že to není tak, že by vás opustil. Jednak - nebyla to jeho volba. Kdyby bylo po jeho, byl by tu s vámi dál. Prostě se to stalo.
A za druhý - i když fyzicky s vámi není - vždycky s tebou bude. V tvých vzpomínkách, ve všelijakých gestech, ve věcech, který měl rád. Měli jste k sobě blízko (podle všeho) - takže s ním určitě budeš "komunikovat" - nemyslím teď nějaký mluvení s duchy, ale takový to obyčejný - ty chvíle, kdybys mu napsala a nebo zavolala a chtěla mu říct nějaký novinky - v duchu mu je budeš sdělovat pořád.
A za čas - zjistíš, že děti dělají stejně něco jako on (i když si to pamatovat nemůžou), že mají rádi nějaký jídlo, který on zbožňoval... nevím.
Ale v tobě, v tvých dětech tady zůstává fyzicky. V tvých vzpomínkách, v tvým srdci zůstává jeho duše. I když tu není, nemůžeš ho obejmnout - pořád bude s tebou. Navždy.
Přeju hodně moc síly do každého dne.
Myslím, že kdyby tvůj tatínek moh ještě teď něco říct, ěnco udělat - pohladil by tě po tváři, setřel slzy, objal tě a řek něco jako "Vždycky tě budu mít rád. Nezapomeň na mě, ale netrap se a žij, usmívej se. Jsem s vámi a vždycky budu"
Držte se!
Předchozí