Syn měl 4,5 roku, když jim zemřela ředitelka ze školky. Řekla jsem mu, že byla nemocná, že umřela, už nikdy nepřijde, že bude v nebíčku u andílků a bude se na něho od tam dívat. (Nejsme věřící) Taky na něm nebyla moc vidět nějaká reakce (byť paní ředitelku měl moc rád). Teď, když o tom mluvíme, tak to bere v pohodě.


Zato před cca 3 týdny začal řešit, co bude až umře. Málem se rozbrečel, že nechce, aby ho zahrabali, aby ho pak něco sežralo. Tak jsme mu řekla, že se může nechat spálit a popel pak buď schovat v krabičce nebo někde rozsypat. To se mu pozdávalo víc. No a nakonec našel pro sebe ideální způsob pohřbu - chce být hozen do moře, aby ho mohly sežrat kosatky. (miluje velryby).