Otázka stejné váhy, jako "Proč by u toho děti být neměly?"

Není jedno jediné správné řešení. Každé dítě je jiné a v různém věku i vzhledem k výchově může mít jeho vztah ke smrti různou úroveň. To, které nikdy nevidělo člověka velmi nemocného, těžko snese mrtvé tělo v rakvi. To, které rodiče - v nejlepší víře - brání před smrtí byť domácího mazlíčka a se smrtí se ani z vyprávění nikdy nesetkalo, není zralé na pohřeb. A nikdy nic nelze stoprocentně předvídat. Jsem aktivně u pohřebních obřadů a zhruba takto s příbuznými a přáteli zesnulých řeším, jestli a za jakých podmínek vzít dítě na pohřeb.

Naše tehdy dvě děti byly na pohřbu obou mých prarodičů, viděly je v rakvi. Jsme věřící, takže věděly, že to, co leží v rakvi zašedlé a nastrojené, už není jejich dědeček/babička, ale "jen" tělo, které jim bylo Bohem propůjčeno k životu a které je třeba teď důstojně pohřbít (jejich řečí). Brečely jako každé jiné děcko, ale u rakve ne.