Taky si tak někdy připadáte? Snažím se být opravdu trpělivá máma, dávat hodně lásky, protože sama jsem jí neměla v dětství dost, i když objektivně to vypadalo že ano. S ročním batoletem spím v posteli, asi dvacetkrát za noc mi visí na prsu, když odpadne a já se ho náhodou dotknu, tak mě kopne, nebo plácne. Přes den chce pořád chovat, starší se chce taky pořád mazlit, tulit. Pořád potřebuje mou asistenci když si hraje..tu mám něco přidržet, podat, odstřihnout atd. Tělesný kontakt s dětmi tedy neustálý a když večer usnou a já jsem šťastná, že už mám klid, nikdo po mně neleze, necucá mi prsa, neskáče po břiše, vynoří se odkudsi z hlubin bytu manžel a chce se taky "tulit"(pardon za tento přiblblý výraz, ale celkem se to do tété stati hodí)
Připadám si, jako kdyby moje tělo nebylo už moje, pořád si ho někdo nárokuje. Samozřejmě mi jednou za čas ujíždí nervy, děti i manžela ze sebe sklepávám, utíkám před nimi, jsem na ně protivná. V tu chvíli, když už je toho na mě moc, si přeji "ať už se mě proboha nikdo nedotýká".
Nestěžuji si, vím, že na toto období, v době, kdy už po mně manžel bude zřejmě chtít jen guláš a děti kapesné, a vyprat, budu jednou ráda vzpomínat, ale někdy je toho na mě už moc. Jak to máte vy? Taky si někdy připadáte jako nějaké zábavní centrum?(když píši toto téma, batole mi sedí na břiše a starší dcerka mi leze po nohách zapřených o konferenční stolek-báječná prolízka, přitom se zvládnou ještě pošťuchovat)