Dobrý den.Je to dlouhý příběh, takže budu max. stručný. Žena si po mateřské (6 let,2 děti necelé 2 roky po sobě) našla zaměstnání na plný úvazek (Praha,práce docela běžně do 17-18h,k tomu občasné cesty do zahraničí atp …). Zdálo se, že jí to bavilo(lidi tam znala z minulé práce, přemýšlela o práci furt, dělala si poznámky i před spaním etc..). Měli jsme chůvu – nedokázal jsem se s tím smířit , nabízel jsem manželce že bez potíží ihned opustím já svou práci a najdu si něco kde budu brzy doma a s dětmi a bez služebních cest atd.Odmítla (ale bylo by objektivně těžké, vydělával jsem tehdy o dost víc než ona –zhruba 2-3x.Ale i tak bych to udělal hned a uskromnili bychom se).Pro vysvětlení – pro mě je práce jen pragmatická záležitost, přednost mají děti to má v životě větší smysl – ale beru dost peněz (2-3xprůměrné mzdy v ČR), kancelář kousek od bytu a daří se mi být brzy cca v 16h doma s dětmi a to je to hlavní, nejdůležitější je trávit čas s dětmi, být s nimi, být tu pro ně dokud mě potřebují. Tlačil jsem na manželku , nakonec z tohoto zaměstnání odešla (celé to trvalo asi 6-9měsíců). Jistě můj nesouhlas a tlak byl významný. Vím, že se tím trápila, zhroutil se jí svět, od té doby (cca 2-3roky) se tak jakoby plácá, nějaké part time a tak, s tím že na jiný full time už asi nechce, říká že už nemá sílu a je na to stará (40+), je už pořádně nezaměstnatelná atp…. U mě krátce poté paní doktorka odhalila Generalizovanou úzkostnou poruchu (úzkostná neuróza – asi následek toho stresu a toho všeho) – to není omluva, jen dokreslení . Zpětně po těch 2-3 letech mám pocit hanby a provinění že jsem jí tím hrozně ublížil (a měl být trpělivější, nějaký kompromis když jsem v té chvíli tu situaci viděli oba jinak atp…). Řesil jsem to s psychology atp … Často se to vrací a nevím jestli to někdy skončí a zda si budu moci (hlavně sám sobě, žena mi to nijak zásadně nevyčítá ale přeci jen je to ve mě jako velký „hřích“) někdy odpustit.