Ohledně braní dětí na pohřeb. Je to 2,5 roku, co jsem se svoje děti nevzala na pohřeb jejich táty, mého manžela(bylo jim tehdy téměř 6 a 9 let). Nemělo to smysl je ještě víc traumatizovat. Sama se sebou jsem měla co dělat.
O smrti věděli, všechno jsem jim řekla a vysvětlila, často si s nimi povídala..přesto to v sobě museli zpracovat tak nějak sami po svém.
Kdyby zemřel někdo z prarodičů, tak asi - bych je na pohřeb vzala, nevím.
A pro fokys: to, že vnučka se neptá, neznamená, že už to vstřebala. Třeba ano, ale třeba ne. Můj mladší syn se na tátu zeptal až 2,5 měsíce po tom, co se to stalo. Až pak z něj začaly padat různé otázky a věty týkající se táty. Najednou se potřeboval ve spoustě věcí ujistit, upřesnit.
Takže kdoví, co se odehrává v její hlavičce.
Přeji hodně síly.