Tak jsem dočetla všechny příspěvky a všem děkuju za názory jak pro, tak proti. Vím, že nakonec se musím rozhodnout sama, ale chtěla jsem vědět, co si myslí jiní člověci než moji příbuzní...
Někdo se tam pozastavil nad antikoncepcí. Snažili jsme se do května, potom jsme se domluvili, že radši počkáme, až se finance zase srovnají a nechala jsem si předepsat prášky. Přestože jsem je poctivě brala, otěhotněla jsem. Vlastně je to takový dárek, protože se to stalo zrovna na moje narozky v půlce srpna.
Bydlení - bydlet společně máme ozkoušené. Manžel bydlel dva roky s námi v bytě. Jenže tu nemohl pořádně pracovat. Nějakou dobu jezdil denně do dílny, ale moc mu to nevyhovovalo. Tak jsme se rozhodli, že si vezmeme úvěr cca 250000,- a koupíme baráček. Takový starší dole 3+1, nahoře volná půda, s dílnou a zahradou. Na pohled nic moc, ale obyvatelný. Počítali jsme s tím, že po splnění všech zakázek bychom měli i na starší větší auto(při prodeji současného). A zbylý příjem by nám stačil na splácení, postupné opravy i náš běžný život samosebou s tím pátým dítětem. V podstatě jsme měli vše docela zodpovědně naplánované a když ty zakázky padly, tak jsme myslím i poměrně zodpovědně usoudili, že s dítětem počkáme.
Jenže ten mrňous asi má jiný názor. Taky si říkám, že když už se stalo, asi to má nějaký smysl. A že za těch ještě hodně měsíců se může spousta věcí změnit. Jenže to může i k ještě horšímu a trochu mě to děsí. Bojím se i toho, abych nakonec nezůstala s dětmi sama. Míň než dvouletý odstup mezi nejmladšími si neumím nějak představit bez té pomoci manžela. Proto váhám. I když mi teď muž řekne, že s námi samozřejmě zůstane, nemusí to tak být za půl roku. Jasně, nikdy není nic jistýho, stát se může cokoliv. Ale ve mě ty pochybnosti prostě hlodají a hlodají...
Co se týče adopce, jsem si jistá, že když už bych dítě devět měsíců nosila, cítila jak kope, viděla ho na ultrazvuku, porodila a pochovala, už bych se ho nedokázala vzdát.