Včera jsem koukala na 13. komnatu Jakuba Vágnera, řekněme "adrenalinového rybáře". Mladý kluk (29), syn hudebníka Karla Vágnera (69) a jeho 2. ženy Moniky, který podle svých slov "nezná strach", což mu umožňuje žít život plný dobrodružství, který ho nesmírně naplňuje. (Původně měl a mohl být talentovaným muzikantem v bezpečí a s "prošlapanou cestou".)
Jinak se na to samozřejmě dívají jeho rodiče, kteří jako "staří moudří" vidí za dobrodružstvím expedic mimo civilizaci nebezpečí v podobě nemocí, úrazů, napadení zvířaty či hmyzem, a navíc kumulování zátěže, kterou mladé tělo před třicítkou zatím "zvládá", ale může to být časovaná bomba...

V minulém čísle Ženy a život jsem četla o mamince mladého horolezce, který se zabil v horách. Matka se nakonec také stala "horolezkyní", aby pochopila, co vedlo jejího syna k tomu, aby tak nesmírně riskoval, i když věděl, jak ona se trápí...a to jí pomohlo vyrovnat se se synovou smrtí.

Mám dceru (9). Taky o ni trnu často hrůzou (zvláště, když je s tatínkem - máme střídavou péči), protože je "z hadích ocásků". Takže jsem přemýšlela, jak bych podobnou psychickou zátěž (že už se mi dítě odněkud nevrátí) řešila já - a myslím, že se opravdu člověk musí smířit s tím, že dítě přivede na svět, vychová ho, jak nejlépe umí - ale dál ho musí nechat jít, byť jde cestou, která se rodičovi nelíbí, považuje ji za špatnou nebo nebezpečnou.
Myslím, že i ta střídavá péče (jakkoli je náročné odlučovat se od vlastního malého dítěte - máme ji ve střídavce od 4let) je dobrý trénink na pozdější výše popsané situace

Jak se na strach rodičů o děti X právo dětí na vlastní život díváte vy?