John Keats

Podzimu
Ty čase mlh, ty dobo plodů zralých,
příteli slunce, jehož den se krátí,
s ním spiknul ses, jak hrozny šťávou nalít,
kde réva k doškům pne se přes okapy.
Jablka štěpům větve sehnout velí,
k jadřincům zralá, co jen jich má sad.
Nadýmáš dýně, jádrem kulatíš
kdejaký oříšek a do poupat
vyháníš pozdní květy, aniž včely
pochopí, že už by se loučit měly,
vždyť zlato v plástvích stoupá výš a výš.

Jak často chodec náhle pozná tě,
když střežit úrodu tě unaví.
Zemdlený sedíš tiše na mlatě,
vlasy ti čechrá vítr pálavý.
Pak v brázdě spánkem zaskočit se dáš,
když vůní z makovic ti zmámil skráně,
tvůj srp teď náhle stébla šetřit chce.
Jindy zas přes potok jak paběrkář
přenášíš klasy v poli posbírané,
u lisu stojíš, hledíš zadumaně,
jak zvolna prýští kapka po kapce.

Kde písně jara jsou? Ach, kde jsou jen?
Nemysli na ně, vždyť svou hudbu máš,
když mezi prsty oblak mroucí den
do strnišť seje zrůžovělou zář.
U řeky pod jívami naříkat
komáři začnou, větrem zvedáni,
jen utichne, zas k zemi snést se mohou.
Z kopců se hlásí bekot ovčích stád
a z křovin cvrček. Lehkým trylkem zní
ze zahrad červenčino hvízdání.
Vlaštovky švitoří až pod oblohou.