Zamyšlení pořádkáře.

Nechci si stěžovat. Tak by mohl začít tento text. Nicméně bude to především o „stěžování si“. Situace na severu Čech je více něž vyhrocená, emoce na všech zúčastněných stranách jsou napjaté jak struny na kytaře a mě se stále více zmocňují pocity dříve nepozorované. Nejsou to pocity bezmoci ani psychické pseudoúnavy, na kterou myslím nárok mám, ale spíše pocity rozčarování a jakési „obecné nasranosti“, pokud... mi můžete tento výraz odpustit.
Kdo jsem? Jsem policista. Dříve bych to pronesl s velkou dávkou hrdosti na své povolání, dnes to však už jen konstatuji. A kdo jsem ještě? Člen pořádkové jednotky – „těžkooděnec“, jak si nás zvykla veřejnost nazývat. Členství v této jednotce beru jako čest, jako poslání a profesionální výzvu. Sloužím už nějaký pátek a dávno jsem ztratil ideály, jenž mají nově nastoupivší, pokud nějací ještě jsou, kolegové. Pokud je někdo policistou více než pět let, postupně se vyčlení z civilního života, ztratí kontakt s „civilama“, na druhou stranu získá spoustu nových přátel a opravdových kamarádů, na které se může spolehnout. I já mám takové kamarády, kamarády za které dám ochotně ruku do ohně. Kamarádi jsou také hlavním důvodem proč ještě v pořádkové jednotce zůstávám. Pocit sdílet nesnáze bok po boku s kamaráde, být mu nápomocen ještě stále vyhledávám. Při událostech ve „Šluknovském výběžku“ jsem s těmito kamarády zase o dost víc a společně kromě výše jmenovaných pocitů se nás zmocňují jiné, ty negativní pocity. Každý pátek, každou sobotu a každou neděli jsem s nimi a ne s dětmi nebo rodinou. Jsem s nimi, abych společně vysvětloval pokojně protestujícím demonstrantům, že není správné házen po policistech cihly, vajíčka, střílet po nich prakem železné kuličky a házet po nich dělobuchy. Chtěl bych jim odpovědět na jejich otázky typu: „A jak by bylo vám, kdyby se to dělo u vás“ nebo “Až budete mít rodinu ,tak nás pochopíte, víte jak se cítíme?“. Víme! Každý člen naší jednotky rodinu má a většina i své vlastní potomky a víme jak se cítíte, žijeme na místech, kde je asociálních jedinců, dovolím si tvrdit dvakrát až třikrát víc. Jsme pořádková jednotka Ústeckého Kraje, pocházíme a žijeme ve městech jako je Most, Chomutov nebo nad Labem. Dokážeme vaše názory akceptovat, dokážeme se s nimi i ztotožnit. Ale nic s tím neuděláme, jsme profesionálové. Jsme ti, kteří se snaží, aby bylo bezpečno. Ano, opravdu se snažíme! „Kde jste byli včera, když….?“, „Doma jsme byli a na spoustě jiných míst, kde bylo potřeba“, chtěl bych odpovědět, ale neodpovím, mlčím. Nemá cenu odpovídat na otázku, na kterou nechcete znát odpověď. Každý je částečně zodpovědný i za svojí vlastní bezpečnost. Opravdu nemůžeme za to, že nemůžete v jedenáct hodin večer jít parkem sami s mobilem v ruce a nedostat se do hledáčku kriminálníků. A opravdu nemůžeme být v každém parku, v každé ulici. Vždyť řvete: „Policejní stát!!“ nebo dokonce „Gestapo, gestapo!“, ale chcete, aby policie byla všude a nikde. Zamyslete se každý sám, jestli je tenhle pohled na “věc“ správný. Nejsou to ale jen pocity vůči obyvatelstvu co nás „pořádkáře“ znepokojuje. Mnohem vážnější je pocit panující uvnitř policie. Věčný strach, kolik peněz nám odeberou, jestli budu moci uživit rodinu se závazky, které jsem si v bláhové představě jistého příjmu zřídil. Každý nastavuje svou životní úroveň podle finančních příjmů, stejně tak i policista. Když si člověk vezme hypotéku na byt v paneláku a koupí na „lízačku“ staré auto a následně mu sníží plat o tři tisíce, je jedno jestli se jedná o policistu nebo dělníka, dostane se do finanční tísně a nic nepomůže konstatování: „Vždyť bere pořád 19 tisíc, co si stěžuje!“. Každý zaměstnavatel se stará o své zaměstnance. U Policie ČR se však veškerá starost vytrácí (nebo se již vytratila?), chtějí pouze výkony. Typickým příkladem jsou pak právě síly PČR (mezi něž patří i jízdní jednotka, skupina dopravní policie, skupina kynologie a další a další) nasazené ve městech Varnsdorf, Rumburk nebo Nový Bor. O veškeré členy je náležitě postaráno. V jednom městě zhruba 400 policistů má k dispozici dokonce i jednu toaletu, za šestnácti hodinovou směnu můžou sníst co hrdlo ráčí, to co si předem nakoupili a odpočinout si můžou na pohodlné zemi společně se čtyřnohými přáteli. Na teplou stravu zapomeňte, na čaj také, musí stačit voda a kdyby si chtěli něco bláhově koupit, tu šanci nedostanou. Těch šestnáct hodin budete přežívat na salámech a rohlících, zapíjené pramenitou vodou (tím jediným co Vám poskytnou). „Není něco špatně?“ ptám se, asi je, ale nikdo o tom nemluví. Stojíme na ulicích, mostech, v parcích, u panelových domů a všude kde to jen jde. „Pozor policejní prezident přijel, ministr je tady!“ dozvídáme se a kolem projíždí nablýskaná „Audina“ a z okna mává pohlavár svým „ovečkám“. Ví to? Ví, v jakém stavu jsou jeho podřízení, ví co se jim honí hlavou? Asi ne, nezajímá ho to, jede zapůsobit, promluvit s davy a nejvyšším velením, nemá přeci čas na „obyčejné policajty“. „Koukejte dopředu, neotáčejte se!“ zazní pokyn jednoho z velitelů. Poslechneme, jsme tady přeci pro něco jiného a ne „očumovat“ pohlaváry, jsme tady pro lidi, proti lidem, kvůli lidem, kvůli nám? Nevím, proč tady jsme? Největším negativem toho všeho zůstává fakt, že pohlaváři potom oznámí, že policie nemá peníze a Vaše šestnáctihodinová směna Vám nebude zaplacena, děláte to pro radost. Po napsání těchto řádků se chystám do služby, spal jsem již 4 hodiny za poslední dva dny , jsem tedy fit. Nechci si stěžovat psal jsem v úvodu, ale chci, jen není komu.

Z pochopitelných důvodů anonymní těžkooděnec