Zdravím, teď už se směju, ale ještě před dvěma hodinami jsem byla s nervama v koncích.. Ženský, jak to děláte, abyste z těch raubířů doma nezcvokly? Máme dva syny - 4 a čtvrt a mladší má 16 měsíců. Jsou to zlatíčka, šikovní, hodní... Ale občas lumpačí tak, že mám chuť toho staršího snad přizabít Dneska máme dvě boule. Starší divočil doma s autem. Nereagoval na výzvy, ať zklidní hru.. No a zapackoval a narazil o to autíčko - boule na čele, pořezaný tři prsty (ne nijak dramaticky) asi o něco ostřejšího na tom autě (nic tam ale nemůžu najít). Mezitím x strkanic navzájem. Potom zase divočili tak, že starší běžel za mladším, strhl ho na zem, ten třísknul hlavou o dlažbu a má taky bouli. Potom scéna při koupání.. Pak scéna u uklízení hraček. Než se narodil mladší, byl prvorozený nejlepší kluk na světě. Pohodový, klidný, bystrý, vše ho zajímalo, nebyl s ním problém. Dalo se s ním na čemkoli V KLIDU domluvit. Mluvil brzo a dobře.. Ale co se narodil mladší, tak to už tak růžové není. Období vzdoru u něj nastalo až po tom 3. roce (jsou s bráchou o 3 roky). Teď ve 4 letech se dokáže vztekat "jak mimino".. Pošťuchuje mladšího.. A já to nedávám. Zvládnu jednu scénu, druhou.. Pak bouchnu a je zle Pak je mi to líto, chce se mi brečet, zvracet, utéct.. Ach jo. A když oba usnou, tak kroutím hlavou nad tím, proč se nechám tak vytočit. Jak to máte vy? Jak zvládáte ty neustálé boje a hysteráky atd.? Myslím, že staršího nijak nešidíme, nezanedbáváme. Snažím se s ním podnikat věci bez mladšího, říkám mu, jak ho miluju, mazlím ho, povídáme si, zajímám se o něj.. Jen mě prostě tak dokáže vytočit.. Díky za reakce.