Systematicky prudit je právě u nás ten největší problém. On si dnes neodnesl plácanec za to, že vyslovuje špatně, nýbrž za to, že se nehodlá odhodlat soustředit se na cvičení. Vysvětlím techniku a nic, semtam malý pokrok. Přijde v určenou dobu na určené místo a dělá blbiny. Najednou mi dojde trpělivost, použiji násilí - např. u měkkých sykavek silně zmáčku pusu do kapříka a najednou to jde. Dnes plácanec. V momentě, kdy pochopí, jak to písmeno správně tvořit, pak už se další dny cvičení nebrání, domluvíme si, kolik slov na které písmeno, počítá si na prstech, spokojenost. No a za určitou dobu začneme cvičit nové písmeno a vše se opakuje. Musí dojít ke zlomovému okamžitku a nejednou se daří. Ale bohužel zlomový okamžik nikdy nepřijde sám od sebe. Na druhou stranu s, z a l naskočilo samo bez nácviku, takže si říkám, že snad i to r jednou naskočí. Nejvíc mně šokovala jedna ze dvou logopedek, se kterými jsem na začátku jednala. Prý: on většinu písmen umí vyslovit, jenom je nepoužívá. Tudíž naše obrovské pokroky v prvním roce dochážky na logopedii vlastně byly o to tom, donutit dítě používat příslušné písmeno a ne o tom naučit ho to písmeno tvořit.