Jo, začne to hned ráno. Vzbudim se a říkám si:"To se mi snad zdá, zase další zku..enej den". A už se to se mnou táhne. Jde to ve vlnách, teď to zrovna docela dávám.
Co je nejhorší, že dcera to má taky - holčička naše. A bývaly ráno boje. Protože když jsem po ránu naštvaná a musim komunikovat s někým, kdo prudí, tak jdu do vývrtky. Než mi došlo, že dcera jen trpí, jako já a nedělá mi to naschvál, tak proběhla pěkná řádka naprosto zbytečných scén. Už to spolu umíme - nechávám jí být, moc na ní nemluvím, skoro si jí nevšímám. Taky je snílek, jako já. Neexistuje, abych před ní položila oblečení a doufala, že až se za 20 minut vrátim do pokoje, bude oblečená. Většinou totiž ani nevnímá, že jsem tam něco položila. Musím se jí dotknou, jemně s ní zatřást a po jednom jí ty věci podávat - a najednou máme ráno ušetřených 20 minut.
Synek je v klidu, budí se vyzubenej. Ale zase se šprajcne vždycky v nejmíň vhodný okamžik - tj. v době odchodu z domova. Kvůli kravině. A máme těch 20 minut zase dohnaných