Mám miminko. Měsíční. Bylo vytoužené, chtěné, plánované. Věděla jsem, že to bude náročné, ale ani z jedné tisíciny jsem netušila JAK MOC. Jsem unavená, jsem nevyspaná, jsem podrážděná. V noci u vstávání si nemůžu odpustit nepříjemné řeči. Když pláče, v hlavě sprostě nadávám. Dělám raději cokoliv jiného doma než ji nosit na rukou a konejšit, když nevím co jí je. Stydím se sama za sebe. Stydím se, když mi běží hlavou myšlenky, jestli je to to, co jsem vždy chtěla. Prosím, řekněte mi, že jste to některá měla také tak...