zerat,
ale vždyť nikdy nemůžeš vědět, jestli ty děti uživíš nebo ne. Stát se může cokoliv. S tímhle přístupem by spousta lidí neměla dítě žádné, protože se nedá odhadnout, co bude třeba za deset let.
Připomíná mi to takový ten přístup, vystudovat, vybudovat kariéru, postavit dům, vybavit, zařídit, splatit dluhy a pak začít plánovat rodinu. Takže vlastně nikdy děti nemít, protože pořád bude co budovat, pořád bude potřeba něco platit, pořád nebude dost, aby se v tom ztratil další člen domácnosti.....

Podle mě je podstatné, na co je rodina zvyklá. Kdo chce pohodlí a klid, ten si pořídí maximálně dvě děti, nějlépe s velkým odstupem. A je spokojený. Kdo má priority jinde než v dětech, nejspíš si pořídí také jedno až dvě děti, ale spíš rychle po sobě, aby měl odbyto. A je spokojený. Komu nevadí trochu šrumec a má rád dynamiku, navíc má rodinu a rodinné aktivity spojené s dětmi, tak si jich klidně pořídí víc. A taky bude spokojený. Vždyť každý z nás to má v sobě nastavené trochu jinak. Přeci to, jestli nechodím do kina nebo nejezdím na hory nic neříká o kvalitě mého života, dokonce ani o tom, jestli na to mám nebo ne. Jen to třeba pro mě není tak důležité. A že to nezažijou moje děti? No nejspíš ne v dětství, ale když o to budou stát, tak si to dopřejí jako dospělí, vždyť když budou mít všechno během dětství, co jim pak zbyde na ty tři čtvrtiny života, co je čekají?