Když se nám narodil syn, můj manžel byl zcela normální taťka, povozil, pochoval, někdy pomohl vykoupat.
Až když syn začal žvatlat, projevoval extrémní zájem o to, aby se co nejdříve naučil dobře mluvit, cvičil s ním celé hodiny. Ve čtyřech letech ho začal učit číst a psát, učil ho písmenko po písmenku, synek se místo na večerníček koukal na zprávy, místo pohádek na dobrou noc četl sám noviny a knihy. Mluvil s ním jako s dospělým na všechna možná témata, takže syn sám mluvil brzy jako dospělý člověk.
Vybral mu i kroužky - housle a šachy. Měli jsme pár stovek metrů od domu školu, která ovšem nepřicházela do úvahy. Na moji námitku, že je to blízko, mne manžel osočil, že pro syna nechci to nejlepší. Prohlásil, že syn nebude chodit mezi děti z cikánských či asociálních rodin, které už v deseti letech neznají nic jiného než cigáro v pazourech, nemají žádný přehled a ještě by nám syna zkazili.
A tak syn šel na drahou, anglickou školu do Prahy. Učení mu jde, navštěvuje i nadále šachy a hraje na housle, za což mu manžel dopřál v poslední době ještě hodiny tenisu.
Vždy jsem si manželova enormního zájmu o syna vážila, to, že je pro něj tou nejvyšší hodnotou, věnuje se mu. Navíc jsem věřila, že vše dělá pouze pro jeho dobro.
Poslední dobou nad tím přemýšlím čím dál tím víc a uvědomuji si, že synek v podstatě nemá dětství.
Výsledkem je cílevědomý, inteligentní, chladný kluk, který všem vyráží dech svými schopnostmi a vědomostmi, třídní premiant, doma je nemluvný, nesvěřuje se, celé dny čte ve svém pokoji. Kamarády si k tělu nepouští, nehraje si.
Snažím se mu co nejvíce projevovat lásku, povídat si s ním, ale on zůstává ve své ulitě.
Manžel je z něj nadšený, co ten chlapec prý jednou dokáže, já si však myslím, že absence běžného dětství není nic dobrého. Moje námitky končí obvykle hádkou, manžel má svoje argumenty a věří, že dělá pro syna to nejlepší :-/

Čekáme další dítě a můj muž mu tentokrát už coby plodu plánuje zářnou budoucnost. Už teď se bojím...