Mamka podobně jako u Tebe - starala se o vše, byla doma, prý že to táta chtěl, aby měl servis. Nevím, s ním sem se o tom nikdy nebavila. Otec o nás věděl, věčně jsme mu vadili, nedělali nic tak, jak chtěl on, ale byl naštěstí doma málo. Muselo se chodit po špičkách, když byl doma. Fackovali oba, máma míň (plus vařecha apod.), on docela často plus neustálý řev. Neexistovala rodinná demokracie o tom, kam se jede, co si obleču, co budu jíst. Prostě nic. Nucení do jídla, ze kterého jsem se dávila, oblečení děsuplné hadry ala vkus mé matky, která byla tlustá, tak mě vyžleti vysokému a hubenému dávala obří široké hadry s tím, že do toho dorostu. Celé dětství jsem se těšila, že budu dospělá. S otcem jsem se jako dospělá téměř nestýkala, s mámou věčné debaty, že své děti vychovávám mírně, že jsou drzé a debatují, že já dělám všechno špatně. Shrnuto a podtrženo, naše rodina byla funkční, ale nikdo v ní nebyl šťastný. Vzájemně jsme odcizení (my sourozenci se nestýkáme, i když jsme si vůbec nic neudělali, jen prostě nemáme spolu vztah), oba jsme se nestýkali s otcem, bratr ani moc s mámou (tak 2x do roka). Kupodivu jsem celé své dětství byla přesvědčená, že naše rodina je normální.