Pěkné téma.
Já jsem naši rodinu vždy vnímala jako odlišnou od ostatních možná proto, že rodiče v šedesátých letech byli pracovně v cizině. Sourozenci chodili do jazykových škol a měli věci z Tuzexu. Já pak už ne,ale nemyslím to tak, že bych tím trpěla.... doba se změnila, vztahy v rodině taky..a to bylo mnohem horší. Naši spolu od mých čtyř let vcelku jen přežívali.
Výchova byla dost demokratická na to, že byla sedmdesátá léta.. Nikdy mě nebili a hodně se komunikovalo, do doby než táta definitivně odešel a mamce ze rozjela psych choroba naplno. Pak už to byl masakr..
Jinak jsem na své rodiče v dětství byla hrdá, okolí mi to také dávalo najevo, že si jich váží..Nebylo to špatný tak do šesti let.