Naši se s námi nějak neprděli, měly jsme (ségry) dost svobody, ale nemyslím si, že by se speciálně někdy řešilo "co s dětmi o víkendu", naopak naši dost společensky žili a nás vláčeli po známých, kde nás to nebavilo.
Moc nás netřískali, ale byli to schopni udělat třeba kvůli ušpiněným hadrům.
Máma byla mozek, táta byl hodný, nepůsobili moc zamilovaně, v útlém věku jsem si myslela, že láska a manželství 2 věci jsou:)

Vadilo mi na nich jisté vizionářství:
"ona není na matiku, ona je levá na tělocvik, ona se poblinká cestou, nejlépe jí bude v knihovně.." Ne, že by byli úplně vedle, ale předem ve mně zabili chuť dělat určité věci(a nekteré se dělat prostě musely).

Žili jsme také dost pro širší rodinu, mé dětství je vlastně babiččina chalupa(dtetičky, strýčkové, bratranci, sestřenice, pratety..).Dnes na to vzpomínám velice nostalgicky, protože řízením osudu tam mohu přijít pouze někdy a pouze jako zdvořilostní návštěva, ale ruku na srdce, bylo to psycho. Furt se tam makalo, sednout si byla ostuda. Ačkoliv svou babičku pokládám za nejvýraznější intelektuálku v rodině, přistoupila na vládu muže a dokonce ji podněcovala. U nás například v místnosti směli kouřit jen chlapi.
(lhostejno kolik kolem bylo děcek), zatímco ženský tajně za vsí:)).
No a po nedělním obědě si chlapi rozložili na kuchyňském stolu karty a ženský myly nádobí ve škopíku. A tenkrát někdy zazněla památná věta:
"neciknej tím nádobím tak nahlas, neslyším, jak vynáší":))

Ale byl to bezpečný domov, táhlo se za jeden provaz a jisté věci se neřešily, s novinkou rozvodů přišla na stará kolena až moje máti a já jsem štafetu přebrala.

V mé generaci se rodinná pospolitost zratila, ségru vidím 2-3x do roka a další příbuzenstvo bych možná nepoznala.