Pro zajímavost, kdyby se musela řešit odpovědnost (kvůli odškodnění, kvůli regresu zdravotní pojišťovny), zvláště pokud by šlo o větší peníze a na druhé straně by byla pojišťovna holčičky s advokátem, tak by byl postup následující:

Nejprve by se řešila příčinná souvislost: čili zda je souvislost mezi strčením a pádem. Tam by se řešilo, jak chlapeček stál či seděl, jak do něj strčila apod. Protože by bylo možné, že by chlapeček mohl při nevhodném užití skluzavky vypadnout bez ohledu na strčení (málo pravděpodobné). Ale to, že např. skluzavka nebyla určena pro děti do 3 let by mohlo vést ke krácení odškodnění. (Rodiče zanedbaly dozor nad chlapečkem.) Možná by se strana holčičky snažila prokázat, že chlapeček spadl bez zavinění v tom strčení, například proto, že se otáčel kde neměl a šlápl vedle.

U té holčičky by se dále posuzovalo, zda si uvědomovala, že to co dělá může způsobit zranění a zda v jejím věku byla schopná volně ovládnout svoje jednání. Hrály by roli detaily stylu, zda chlapečka předem žádala aby jel, zda do ní ze zadu nestrkal někdo další, jak dlouho musela čekat, jak do něj strčila apod. (Podle stylu strčení by se posuzovalo, zda si měla být vědoma rizika - pokud by například stál, tak ano, pokud by normálně seděl a nejel, tak si nejsem tak jistý. Extrémní délka čekání, strkání ze zadu apod. by mohla snižovat míru volního zvládnutí.) To první by se řešilo formou bitvy posudků soudních znalců, to druhé svědecky. Pokud by navíc napříkad holčička byla impulzivní (ADHD apod.), tak by z toho mohla vyjít čistá, ale zase by přitížila mamince.

Jen na okraj, pro ty kdo to nevědí, za škody dětí NEZODPOVÍDAJÍ automaticky rodiče, ale děti zodpovídají samotné, i když nic nemají, pokud tu situaci mohly (rozpoznáním a vůlí) zvládnout.

Pak by přišel na řadu dozor, nikoli automaticky rodič. Ten kdo měl konat nad dítětem v dané chvíly dozor. Ten se vyviní, pokud prokáže že dozor nezanedbal. Jinak zodpovídá s dítětem solidárně (společně a nerozdílně), tj. vše co po dítěti (pokud vůbec), může být vymoženo i po něm. V uvedeném případu by se řešilo, zda holčička se někdy takto chovala už před tím, zda třeba nebyla hyperaktivní (potřeba zvýšeného dozoru) atd. Zda například nebyly nějaké stížnosti předem. Samozřejmě by se ale v prospěch maminky bralo, že je-li o berlích, je její schopnost konat dozor prostě omezena (nebude kvůli tomu holčičku nechávat doma). Důkazní břemeno by bylo na mamince, dokázat, že udělala vše potřebné, že hočička neměla nikdy ve škole problémy, že ji sousedi hodnotí jako hodnou, klidnou atd.

A teď mohou nastat čtyři případy:
1) Může za to holčička a maminka - dozor nerozdílně (velmi časté): Škodu bude asi věřitel chtít hlavně proti mamince.
2) Může za to jenom maminka (spíš u menších dětí): Škodu zaplatí maminka.
3) Může za to jen holčička (spíš u starších dětí, kde nedošlo k selhání přiměřeného dozoru): Škodu musí věřitel žádat po dítěti, které si může do dospělosti přinést pěkný dluh narostlý o náklady řízení, úroky, exekuci
4) Nemůže za to nikdo (i to může nastat v případě, kdy budou okolnosti hodné zvláštní zřetele ve prospěch např. středně starého dítěte a dozor nezanedbal dozor): Pak mají poškození smůlu, je to vlastně srovnatelné se škodou v důsledku vyšší moci.

Některá prostředí (škola) mají navíc tu výhodu, že vůči poškozenému zodpovídá dozor vždy, bez ohledu na zavinění. Stačí objektivní fakt, že poškozený byl ve škole a škola mající povinnost dozoru musí odškodňovat.