K založení tohoto tématu mě inspirovala diskuse od uživatelky Bilynick, která (stručně řečeno, dle mé interpretace) toleruje manželovi kontakt s exmilenkou (se kterou jí nejprve podváděl a pak k ní odešel, a rok s ní žil), prý přátelský. Ten kontakt toleruje, přestože jí to trápí a žárlí. Je to ze strachu, aby manžel neodešel, aby se rodina nerozpadla. (Moje interpretace, zjedodušená, ale tak to vnímám.)
Diskuse zde: http://www.rodina.cz/nazor15665907.htm

Kde máte vy meze své sebeúcty, své lásky k sobě (v dobrém slova smyslu)? Co byste si nechaly líbit od partnera, jak dlouho? Ač by vám třeba situace ubližovala, zraňovala by vás, co byste byly schopny odpustit ze strachu?
Můj názor je, že ustupování ze své sebeúcty může být velice plíživé a pomalé. Tzv. "salámová metoda". Vydržím ještě tohle, pak tohle, pak tohle... Práh sebeúcty se snižuje.
Kdy jste se ke své sebeúctě dopracovaly? V dospívání, až v dospělosti, nebo nikdy?
Já například to mám tak, že moje "sebeúcta" stále roste, tj. co jsem si nechala líbit před 5, 10 lety, teď už by u mně narazilo na odpor.
Někdy je člověk v určité situaci tak "zacyklený", že už leccos nevidí, co je zřejmé zvenku...