Učitelka ze školky mě upozornila na to, že syn šilhá. Sama bych si toho nevšimla, ale když ho pozoruju, občas mu ujede pravé oko nahoru ven. Stává se to, když se jakoby zahledí "do blba", když nemá zaostřeno, když třeba přemýšlí nebo vzpomíná. Taky by to mohl být jakýsi ten pseudostrabismus, optický klam související s širokým kořenem nosu. Trošku jsem pátrala a zjistila takové ty základní věci, jako že nekorigované šilhání může vést k tupozrakosti, a že se koriguje dioptrickými brýlemi nebo okluzorem, existují nějaká cvičení a je třeba to stihnout v předškolním věku. Taky jsem se dočetla, že děti teprve kolem 5 let začínají vidět "pořádně", že do té doby mají zcela fyziologicky pár dioptrií, to jsem fakt nevěděla. No a včera jsem se v knize (Mendelsohn. Jak pečovat o zdraví svého dítěte... navzdory vašemu lékaři), která mi zřejmě bude docela blízká (ale rozhodně ji nečtu nekriticky a nesouhlasím s tím, že všichni lékaři bezhlavě a zbytečně léčí i to, co by se vyléčilo samo, čímž spíše škodí), že pokud šilhající oko nezůstane v koutku, ale po chvíli se zase začne normálně dívat stejným směrem, jako druhé, není třeba to léčit a samo se to upraví nejpozději kolem 5. roku. Já až tak radikální, abych s dítětem k očnímu vůbec nešla, nejsem; jsme objednáni na půlku prosince, vyšetření bude zřejmě důkladné (prý hodinu a půl ), ale na druhou stranu už nejsem až tak konformní pacient/zákonný zástupce, abych bezeslova přijala diagnózu a léčbu.

Zajímalo by mě, jestli jste se někdo setkali s tímto přístupem u českého očního lékaře: že to není třeba léčit, že se to do pěti let věku spraví samo.

Díky