Omlouvam se, jak jsem se vse pokusila napsat co nejstrucneji, vyznelo to jinak.
Ano, ja jsem na manzelovo "Ubezpecuju te, ze mezi nami opravdu nic jineho nez pratelstvi neni a nebude a ty jsi pro me nejdulezitejsi zena meho zivota" (v tomto duchu, nechci psat uplne detaily) opravdu odpovedela, ze mu za takovy postoj dekuju, protoze po vsem, co se stalo, proste POTREBUJU se aspon od neceho, na co se muzu "spolehnout", odpichnout. (Ty uvozovky pisu jen sem, protoze "spolehnout" se nelze nikdy na nic, ale proste rozhodla jsem se to brat jako vychodisko za tlustou carou.) Ale zaroven jsem u rekla, ze i ja jsem lecktere sve postoje prehodnotila a ze si nemyslim, ze by nad sebou potreboval (a ocenil) "dozor"...a tedy protoze mu plne duveruji, nemusi ji "zatracovat" a jako kamaradku (kamaradku!) necht si ji necha. Ze samozrejme to pro me neni uplne snadne, ale ze at to bere jako moji vstricnost a snahu prispet k zachovani naseho manzelstvi. Ocenil to a rekl, ze i on se bude vice snazit, abych mu mohla duverovat (coz i cini).
Nicmene samozrejme pocitam i s dalsimi variantami - a POKUD by manzel slibil neco, co by pote nesplnil, pochopitelne bych musela "sahnout po tvrdsich prostredcich". Samozrejme teprve v realite by se ukazalo, jakych, ale proste me uklidnuje, kdyz vim, ze nejsem jen v pozici "mopu", jak me tu nekdo nazval, ale cloveka, ktery ma take svou vlastni variantu.
Myslim, ze jen tak se strachem a ponizene cekat, zda manzel opravdu neodejde, by bylo mnohem nevhodnejsi, nez mit proste - ted uz - pripraveny "krizovy plan".
Uprimne, to neni MUJ cynismus - nez manzel odesel, tak jsem krizovy plan NEMELA (jako zenu, ktera se vdavala s nejlepsimi umysly navzdy, me to proste vubec nenapadlo
). Snad je to takhle jasnejsi?