ono to možná přece jen malinko souvisí, protože aniž bych chtěla něco podsouvat Peťce, tak si představuju, že bych měla rozporuplné pocity, protože by mě, kdyby se to stalo mému dítěti, na jednu stranu strašně mrzelo, co se stalo, a považovala bych za ideální nápravu věci, kdyby děti toho hocha nejen přestaly šikanovat, ale aby ho přijaly do kolektivu jako jednoho z nich, jako kamaráda, a pomáhaly mu.

Na druhou stranu se ale přiznám (a klidně po mně hoďte šutrem), že bych měla z takového zkamarádění i trochu obavy, právě proto, z jaké rodiny ten hoch pochází, a jak moc je deprivovaný.

Chápu, že ve světle toho, co se stalo, to působí strašně divně (protože ten, kdo ubližoval, by bylo MOJE dítě), jen to říkám na rovinu s vědomím, že je to možná předsudek a možná totálně mimo Peťčinu situaci, protože si myslím, že pokud jsem se trefila, tak je lepší o svém strachu nahlas promluvit, i když třeba není "politicky korektní", protože jen tak se může člověk posunout dál.