upřímnou soustrast:-( dětem bych to řekla po pravdě.Sebevražda se špatně vysvětluje:-( ale asi bych jim nějak vysvětlila, že někdo má tak veliký starosti , že s emu zdá, že je nemůže unést a že nemůže najít východisko tak si sáhne na život.a pak bych jim řekla že se všim co je potká v životě s edá něco dělat a vy budete stát vždycky při nich
mě se oběsil děda, byla jsem hodně malá nikdo mi nic nevysvětlil, jen jsme se dověděla, že to udělal.asi jsme to přijala jako fakt.Když mi bylo 15 pokusil s eo sebevraždu brácha a pak další člen rodiny,té nejbližší a já byla u toho. Naštěstí s enezadařilo protože se zlomila větev, ale trauma jsem z toho měla docela velký.bála jsme se jít onoho dotyčnýho hledat k tomu stromu tak jsem radši běžela pro sousedy.Nemohla jsem se na nej ani podívat, nesnášela jsem ho za to co chtěl udělat se mnou za zadkem.-( Nikdo se mnou nic neřešil takže jsem pořád hledala chybu u nás- dětí
s neteří bych mluvila, nenutila ale aby věděla, že jsi tady pro ní,že budeš naslouchat a že jí podepřeš.Měla by vědět že jí maminka milovala přesto co udělala a dál asi jako tvým dětem.prostě že si s něčim vůbec asi nevěděla rady atd..a možná by se hodila i nějaká psycholožka na podporu.