Tak jsem dnešní nádherný sluneční den byla sama na procházce (psa nepočítám). Vyrazila jsem sama, protože na otázku, kam půjdeme na procházku (fouká, vezmeme draka), následovalo nikam, mě se nechce, já už dneska venku byla a sportovala (brusila), mě bolí nožičky, mě je špatně, já jsem unavená. Mám 4 letou a skoro 7 letou slečnu. Na jejich nátlak jsme koupili psa a pes prostě musí ven, takže procházka. Rychlost dva kroky vpřed, tři zpátky, čurat, pít, kňourání. Jde s tím něco dělat? Já mám procházky ráda (a dneska jsem prostě neměla na jejich kňourání náladu), ale ty dvě remcadla mi to neuvěřitelně kazí. Někdy můžu venčit bez nich, ale psa obě chtěly a chci, aby to byla povinnost i pro ně. KDyž jsem viděla dneska ty procházející se rodinky, jak děti dobrovolně a ochotně pobíhaly, nevlekly se jako sopel a nenípaly ze země každý žalud, tak jsem se rodičů málem ptala, jak to dělají. Jak to, že děti jdou ochotně na procházku a tváří se spokojeně, když ty moje chudinky sotva zvednou nohu. Přiznejte se, máte motivační program (bonbony v kapse, v cíli drobný dárek, něco na povzbuzení)?