Persepolis,
rozumím... taky jsem neměla tátu, jako hodně malá jsem měla svobodného strýce (bratra mé matky), který se mi věnoval a dodnes si s ním rozumím víc než s ní, i když se vidíme málo, ale oženil se, když mi bylo asi pět let a obrečela jsem to, když se odstěhoval... a dědeček zemřel, když mi bylo sedm.
Z toho ostatně pochází můj problém ve vztazích s chlapama - jakmile je něco fajn, okamžitě začnu mít strach, že o to přijdu, jako jsem přišla o strejdu a o dědu.