S kredítkem bych se momentálně zachovala tak, že dva tři dny bych to nechala být a pak bych synovi začala průběžně kontrolovat, kolik zbývá. Pokud by to bylo dobrý, pochválila bych ho, ale nějakou dobu by se kontroly ještě nezbavil. V klidu bych mu vysvětlila, že těch jeho 300 Kč je součást rodinného rozpočtu a pokud bychom to takto dělali doma všichni, nebyla by třeba letní dovolená. Zkusila bych zjistit, jestli on sám přes sebe má průběžně přehled, kolik provolá. Spíš bych se mu snažila pomoci to ohlídat průběžně a k situaci by pak nemuselo dojít. Vycházím z toho, že mě u syna vždycky víc pomůže apelovat na jeho zdravý rozum, kdy situaci normálně rozebereme, řeknu mu, že tohle považuju za průšvih a on většinou sám uzná, že to jako chybu chápe taky. Pak si řekneme, stalo se a co můžeme udělat proto, aby příště bylo líp. V 10 letech to takto podle mě ještě funguje.
Prostě tak, aby syn z mého chování vycítil, že pokud bude fungovat spolehlivě, kontrola nebude, ale jinak svého dosáhnu. Absolutní odstřižení od telefonu bych použila až v momentě, kdy bych ze synové strany viděla úmyslný naschvál. I když tatínek bude dobíjet kredit, já zase budu kontrolovat hovory a syn z toho nemusí ani cítit, že máte rozdílný přístup.