tak nějak to cítím i já.....
ano, jako dítě a student, jsem záviděla kamarádům rodiče, kteří měli kamarádský vztah, hodně si povídali mezi sebou, cestovali atd.....
mně od 11let táta mlátil, později i někdy mamka,přitom to nebylo tím, že bych byla nevděčná dcera, ale alkohol a maminčiny bolesti z týrání- fyzického a psychického, tak se to obrátilo vše proti mně, opustila jsem je těsně před maturitou, a vzal si mne pod křídly již můj muž (za což jsem mu nesmírně vděčná)...párkrát se stalo, že jsem s rodiči nekomunikovala, protože se táta nechtěl změnit a tím napravit svoje živobytí....vše se "změnilo" naší dcerkou-prostě se snaží
a pomohlo by mi, kdybych si s rodiči mohla o tom promluvit, ale myslím si, že to nemá cenu, že oba dva stejně vědí co mi provedli a otevírat staré rány
...
jak už někdo psal- jednou mne bude mrzet, až tu nebudou, ano někdy cítím hroznou bolest, kterou mi způsobily, je mi z toho ouzko, ale jsou to mí rodiče, a ted se aspon snaží anebo bych musela uplně skončit, ale nevydržím dlouho, beru to prostě tak, že to neměli lehké, alkohol otupil "slabost" a proto se snažím ve své rodině dát dle svých představ a věřím anebo doufám, že bude moje rodina hodně držet pohromadě