Musím zaklepat na dřevo, nezávidím, protože mám parádní rodiče a nejsem jedináček. Mají nás rádi, podporují nás, pomáhají nám, trávíme spolu rádi i volný čas, je s nima sranda, což si myslím je ve vztazích obecně často nadstandart. Spíš se bojím budoucnosti, jejich stáří, toho, že jim všechnu tu péči nezvládnu vrátit ... a hlavně toho, že tady jednou nebudou, přesto že si žiju svůj život, tak oni do něj neodmyslitelně patří ... děsím se toho, že tam jednou bude prázdné místo a zůstanou mi jen vzpomínky.