Chůdě malý, vy jí teda dáváte. Že udělala blbinu je jasný, ale stalo se.

Nevěřím, že to ještě čteš, ale přesto:

stres z otěhotnění je skoro vždycky, i když to dítě je plánovaný. Pokud se chlap nezachová "správně", tak ještě mnohem horší. Takže se nerozhoduj nijak unáhleně, ten šok přejde a uvidíš to jasněji.

Ujasni si pár věcí:

nevzdávej se dítěte kvůli tomuhle chlapovi, když to uděláš, tak s ním nikdy šťastná stejně nebudeš. Bude stejný vždycky + ty si to budeš navíc vyčítat. Jestli vážně uvažuješ o potratu, tak rozhodně ne kvůli němu.

Je mi jasné, co si přeješ - aby doma sbalil kufry, nastěhoval se k tobě a byl šťastný, že budete mít miminko. A jsi zklamaná, že to tak není. Zkus si tedy uvědomit, že ty sama jsi dost dlouho někomu ubližovala a svým rozhodnutím pořídit si s ním dítě obzvlášť. Nebylo by fér, aby ty jsi byla 100% šťastná, když jsi několik lidí bez jejich viny přivedla do trápení. A fakt to sakra bolí, když zjistíš, že tě chlap podvádí, nedejbože, že milenka otěhotněla. A o dceři nemluvě. Takže se smiř s tím, že za chyby se platí a 100% šťastná prostě nemáš nárok být.

No a pak už je to jenom o tobě, tvém charakteru a tvých prioritách:

- půjdeš na potrat, zůstaneš s ním JAKO MILENKA a budeš po zbytek vztahu doufat, že se rozhodne pro tebe. Ta šance je dost malá, takže se s ním za pár let trápení rozejdeš a budeš hledat skutečného životního partnera, se kterým si pak to dítě pořídíš
- půjdeš na potrat, stejně se rozejdete a budeš si hned hledat skutečného životního partnera, se kterým si po společném rozhodnutí to dítě pořídíte
- dítě si necháš, zůstaneš na něj teď sama, vymlátíš/nevymlátíš z něj alimenty, časem si najdeš životního partnera...
- dítě si necháš, donutíš spíš jeho ženu než jeho, aby mu sbalila kufry a nastěhuješ si ho k sobě... Budeš se muset vyrovnat s tím, že X lidí tě bude nenávidět, s tím, že to bude chtít dceři vynahradit (finančně i časově), že dcera tě bude pravděpodobně dost nesnášet a dělat ti peklo, že tě spousta lidí odsoudí atd.

Kdybych já byla v tvé pozici, nechala bych si dítě, nebyla bych ještě větší mrcha, takže bych souhlasila s tím, že manželce se to říkat nebude, když on nechce, vzala bych si prachy od něj, dovolila bych mu vídat se s dítětem (pochybuji, že by si ho tahal domů) a smířila bych se s tím, že on má svou rodinu a my jsme bokem. Když bych ho hodně milovala, možná bych čekala, jestli se nakonec nerozhoupá a neodejde k nám. Ale spíš ne.

Já osobně jím ani tak moc znechucená nejsem, choval se vždycky jako NORMÁLNÍ chlap. Tj. měl tě od začátku jen jako bokovku, určitě i počítal s tím, že ty to taky vážně nebereš, ty jeho kecy, spíš že je ti to jasný. dovedu si představit i to, že by se časem mohl tak zamilovat, že by pak k tobě odešel. Ale tím, že jsi ho donutila rozhodovat se tak brzy, tak se nediv, že volí pro něj NEJČESTNĚJŠÍ variantu - nezničit si hlavní domov + tobě platit, když už to tak dopadlo. že dítě vídat nechce, je taky dost klasický postoj ženatých mužů, taky mě na tom nic nepřekvapuje. Souhlasím s holkama, že doma nic neřekl, protože dokud má šanci, že tě ukecá na potrat a tím se jeho problém vyřeší, proč by si dělal doma dusno.

Jo a na závěr - dítě je fakt úžasná věc. Nedovedu si představit, že jsem ho někdy neměla a mohla jsem být šťastná. A to jsem taky při pohledu na těhotenský test se dvěma čárkama seděla vyklepaná na židli a brečela jsem, jestli tu změnu života zvládnu/zvládneme. Jsem pro nechat si dítě, chlapa přimáčknout k výživnému, časem si najdeš někoho lepšího a aspoň se za pár let nedostaneš do stresu z tikajících biologických hodin.