Když jsem čekala druhého, staršímu byl rok a třičtvrtě, do té doby taky beze mně pořádně nebyl. Skončila jsem v porodnici o měsíc dřív. Ze začátku to zvládal opravdu špatně, byla na něj žalost pohledět, byl ještě kojený, staral se o něj manžel, nikomu jinému jsme si ho netroufali nechat, i když moje mamka se nabízela. Prosila jsem ho za odpuštění, že s ním nemůžu být doma a bylo na něm strašně vidět, jak se mu okamžitě ulevilo. Nakonec jsem v nemocnici byla jen 14 dní, i když hrozili, že tam budu až do porodu. Když jsem pak nastoupila na porod, tak už to snášel dobře. Manžel mi ho při té hospitalizaci vodil na kojení 2x denně, nikomu to nevadilo.
Kamarádce to dcera dlouho nemohla odpustit, že "si" odešla do porodnice s bráchou, dlouho s ní po návratu nemluvila.