Brej den, je mi to moc líto.Jsem ve věku Tvé mamky, jen můj postižený syn je nejstarší ze čtyř dětí. To, že jsem měla pak brzy další zdravé mě zachránilo od šílených žárlivých pocitů při pohledu na každé zdravé cizí dítě. Bylo to těžké se vyrovnávat s celou situací, protože taky jako u vás to bylo zanedbáním lékařské péče po porodu.
To, že maminka neumí odpočívat - možná to je pocit, že péči zvládne sama nejlíp, že nikdo jiný by se tak dobře nepostaral, aby bráška nestrádal. TAky jsem to dlouho měla. Ale v pěti letech se nám podařilo sehnat místo v jednom úžasném stacionáři, kam jezdí na dopoledne. Teď po letech ho tam opravdu ráno odvezeme s pocitem, že těch pár hodin denně tam je o něj skvěle postaráno a já nabírám síly. Prospívá nám to oběma - mně i synovi. Nebylo by něco podobného v Brně? (jestli jsem pochopila, jste od Brna).Vím, že se takto těžce postižené děti umisťují dost obtížně, ale za pokus by to stálo.
Přeju Tobě i mamce hodně sil