Můj taťka byl dlouho v nemocnici, pořád to vypadlo špatně, pak z dal jakoby dohromady, i jsem mu připravovala poslet doma do obyváku, poslal (opravdu donutil...) mě ještě na dovolenou, kterou jsem měla už půl roku zaplacenou a za cca 4dny mi volali, at hned přijedu, že je na tom zle. "Viděli" jsme se na ARU (už byl na přístrojích), ale vím, že mě vnímal a věděl, že tam jsem a mluvím s ním, ráno nám volali, že v pět umřel je to 15let a nemůžu si na to zvyknout. Držím palce, at se stihnete co nejvíc vidět, dá-li se to tak napsat

Uplně stejné to bylo u dědečka, bohužel toho jsme nestihli, myslím, že to mamku mrzí dodnes...