Jinak koukni se na mě jak teď žiju...

Ráno jdu se synem do školky, pak do školy, ze školy o půl dvanáctý pro syna s ním domu, cestou nakoupit, doma uvařit, na druhou jdu zpátky do školy (hlídá přítel), v půl pátý domů ze školy, doma uvařit večeři, uklidit, pomazlit Martínka, napsat úkoly, učit se a do půlnoci pracovat a každej den znovu a znovu!!

To už mi bylo 18, takže ke mně nechodí každý dva týdny sociálka, která mi ohýbala koberec jestli je čistý a koukala do lednice jestli mám víc než jedno mléko, nemusím lézt po soudech, kde mi museli říct jestli jsem fakt máma "a co se synem děláte?" "koupu ho, kojím ho...bla bla..." "ano, tak jste matka. odteď *klep tím kladivem či co to je*"

Moje máma natož táta nám nepomáhali, akorát přišli ať se odhlásím ať nemusí platit vody za dva lidi navíc (a popelnice). Je to strašný, strašně těžký a musím říct, že dobrovolně bych do toho nešla! (Nejlepší jsou doktoři, občas jsem si připadala jako úplnej kre***. Jednou mi malej spadnul z postele - prostě se z hodiny na hodinu naučil lézt, jela jsem raději na pohotovost i když spadl na deku a asi z 20cm, tam na mě řvali, že jsem určitě někde chlastala (spala jsem vedle něj))